Příběh Jangbločka - 
díl druhý

Příběh Jangbločka - díl druhý

Jak, proč, kdy

 jsem se narodil

 

 

Díl druhý

 

Bylo jasný, že celý projekt musí dostat další obrátky. Táta říkal, že musíme Joungbločka ukázat světu, dát projektu nějakej marketing. Já tenkrát vůbec nevěděl co to cizí slovo znamená. Pro tátu to byla další práce navíc, protože pořád ještě primárně fungoval v té původní. Nikdo nevěděl, nakolik se chytnu a jestli nás to uživí. A tak se pracovalo, vzorovalo, fotilo, dyzajnovalo a obchodovalo. Asi to dost bolelo, táta neměl tolik času, kolik jsme od něj my všichni okolo potřebovali. A přeci jen, on věděl nejvíc a určitě i nejlíp, kudy by měly směřovat moje kroky na cestě za úspěchem. Hlavně ale o mě jako jedinej vůbec nepochyboval. Jen to všechno šlo pomalu. Ono bylo kromě času vše v pořádku, jen my jsme si to v ten moment neuvědomovali. Kam jsem přišel, dobře, kam mě táta přinesl, tam jsem udělal dojem a vyvolal zájem. Prostě jsme jenom neměli peníze, aby se vývoj dal udělat rychle a táta se mi mohl věnovat naplno. Jeden kamarád, Tomáš, mu ale tehdy řekl, že prej ať si to odžije, že to tak je stejně nejlepší. Dnes vím, že měl pravdu. 

Pamatuju si, že mě hrozně bavilo, když nás s bráchy fotili. To bylo super. Pak se na mě s nějakými pány koukali na počítači, prej webstránky. Byli jsme frajeři, tak mladý a hned slavný. Bráchové už tenkrát měli jména jako, Sberbankové, UniCreditové, Kiáci, T-Mobilové, Authorové… 

 

Měl jsem teda svůj vlastní web, Facebook, LinkedIn a chyběl už jen detail, důležitý detail, přejmenovat firmu mým jménem. Stalo se tak 21.7.2015 a od té chvíle se jmenujeme youngblock s.r.o.. 

 

Měl jsem taky svou první malou young_block kolekci, jejíž autorkou nebyl nikdo jiný, než mamka. Tehdy jsme ještě neuměli moje Jangbrášky prodávat, táta je rozdával jako dárky při představování projektu. Vlastně je rozdával a pořád rozdává na každým kroku. Říká, že si nás musej lidi vyzkoušet, aby poznali, že se nejen líbíme, ale že je do nás i radost psát. 

To jsem taky možná mohl napsat dříve, jen mě to nenapadlo. Od začátku jsem byl připravovanej hlavně pro firemní klienty a vyráběnej na míru jejich požadavkům. Chtěli, aby na mě oceňovali hlavně umění přizpůsobit se, teda od supráckýho provedení, až po řešení za pár kaček. Na to, že mě budou prodávat i lidem “z ulice”, jak říká táta, jsem si musel počkat, až se firma postaví na nohy a budeme schopný dát tomu dost času a peněz, abych nebyl jen nějakej otloukánek vzadu. Ten čas je právě teď, ale tady v příběhu nesmím přeskakovat, takže pokračujem ve vzpomínkách. 

 

 

...malá ukázka, blok gumičky. O něm více i v dalším povídání

 

 

 

Po prázdninách všechno nabralo hroznej fofr, jak to už před koncem roku bývá. Čas teda utek jak voda. Blížil se konec roku 2015, kterej byl obchodně fakt úspěšnej. Táta samozřejmě spokojenej nebyl, to on není ani dnes. Ale obrat 3 miliony korun byl v porovnání s časem, kterej mohl táta věnovat obchodu, výkon suprovej. Tátovi ale docházel dech. Ne jednu stranu šťastnej, ale zároveň taky vyždímanej a bez energie. Muselo přijít zásadní rozhodnutí. A přišlo. Od ledna se táta bude věnovat už jenom mě. Znamenalo to ale dotáhnout rozjetý projekty a předat agendu v do tý doby primární práci. Nebylo to úplně snadný jak pro tátu, tak i pro jeho kamaráda, pro kterýho tehdy obchod řešil. Přece jenom spolu pracovali sedm let a odchod je vždycky odchod. Jiný východisko ale už nebylo možný, pokud jsme se měli posunout dopředu za svým snem, cílem.

 

A tak se 1.1.2016 začala psát nová historie firmy a můj život měl dostat další zásadní růst a vývoj. Však už jsem taky vyrostl a cítil se jako velkej kluk. Je tedy čas, abych tady přestal mluvit nespisovně jako malej klacek. Z toho bude mít radost hlavně mamka. 

Jak to ale bývá očekávání jsou někdy růžovější, než si člověk myslí. Já si nemyslel nic a čekal co přijde. Táta neodhadl správně, že na začátku roku se nové obchody domlouvají jen velmi těžko, vlastně spíš vůbec. On ale chtěl nejprve dokončit původní práci a teprve poté se soustředit na mě, young_block. Tak se stalo, že jsme se dostali do finanční nepohody, řečeno kulantně a myšlenky na investice do obchodních pobídek byly v daný okamžik nemyslitelný. Pracovalo se na plno, táta hlavně obchodoval, všichni ostatní dělali co bylo v jejich silách, ale přesto trvalo přes půl roku, než se aktivita projevila v číslech. Přeci jen, uživit pět lidí je honička. Ale i tohle období mělo svoje hezký stránky. Ukázalo se, jakou má táta oporu v naší mamce. Bylo to krutý, chvilkama hodně krutý, ale přežili jsme a mohli se odrazit ode dna k dalšímu růstu. Táta říká, že tohle období si všichni musíme pamatovat, že velmi lehce přijde znovu, když si budeme myslet, že už to jde samo.

Ten správný zlom nastal před polovinou roku, v květnu, kdy jsme vyhráli důležité výběrové řízení pro ŠKODA Auto. Jak už to bývá, velký obchod vždy zvedne náladu a od té doby jde všechno líp a snadněji. I když, pravda, vítězství přišlo na konci května a plánovaná "okamžitá" realizace se nakonec změnila až na začátek následujícího roku. Ale ten impuls tam byl. Táta říkal, že když uspěješ ve výběrku pro Škodovku a staneš se jejím smluvním dodavatelem, tak musíš něco opravdu umět a je to skvělá reference a vizitka správného směřování firmy. A pravda to je. Do daného výběrka jsme šli s nabídkou produktu, který byl hodně vzdálený předané poptávce. Přeci jen, i ve Škodovce byli dosud zvyklí na určitý běžný standard, i když v té nejvyšší kvalitě. Najednou jsem přišel já, úplně jiný, ručně vyrobený blok, samozřejmě dražší než standardní, běžné řešení. Vyhotovili se téměř 100% vzokry, jako detail jsme nechali utkat gumičku připomínající silnici, použili zelené plátno do hřbetu a samotnou nabídku ručně svázali. Táta nečekal, že vyhrajeme. Samozřejmě si to přál, ale nevěřil. Ale prý nám určitě minimálně poděkují za investovaný čas a prostředky. No, a vyhráli jsme.

 

 

 Samozřejmě nejen Škoda úspěchem, ale i aktivitou z prvního pololetí se nám v tom druhém začalo dařit dobře a v podstatě jsme dohnali ztrátu z pololetí prvního. Nakonec jsme dosáhli na obrat 6,5 milionu korun.  Opět se to neblížilo tátově představě, ale stále jsme meziročně rostli o více než 100%. A to v podstatě bez investic a v průběhu roku zvažovaného investora.

Abych tady ale celý rok 2016 neuvrhl do špatného světla. Pořád jsme šli dopředu a s optimistickým výhledem, jelikož ze všech stran se nám dostávalo slov uznání a chvály. Jednu událost tohoto roku ale  ještě musím zmínit a trochu více rozvést. Není to zrovna něco, co by se úplně dotýkalo pouze mě samotného, ale něco, co je hrozně zásadní, unikátní a dá se říct světový. Při různých příležitostech setkání s klukama z tiskárny jsme řešili, jak by bylo super vymyslet nějaký společný “podpis” pod realizované projekty. Táta stejně všude kam se mnou chodí  a o tiskárně mluví, jako o strategickém partnerovi a jediném dodavateli tisků pro naše výrobky. Přesto jsme cítili, že by to chtělo něco víc, něco hodnotného, ušlechtilého. Tuším, že tentokrát to nebylo u piva, ale u společného oběda či kávy, když Leoš vyslovil myšlenku hodnou litomyšlského patriota.  “Hele a co made in Litomyšl”? Pohledy nás všech se setkali, chvíli trvalo než jsme tu myšlenku v hlavách přelouskali, ale myslím, že bylo hned jasný, že to je přesně ono. 

 

konec druhý díl

Více...
Příběh Jangbločka - 
díl první

Příběh Jangbločka - díl první

 

 

 

O kom se mluví:

 

Kluci z tiskárny HRG: 

Honza Gloser - kamarád a můj spolu stvořitel 

Leoš Tupec - kamarád; ředitel tiskárny a dobrý člověk 

Bez kterých by to nešlo:

Ondra Raška - kamarád; dyzajnér; vizionář;…nejlepší…a miluje paír

Vašek Knettig - kamarád; grafik; pořád hezky překvapuje   

Jana Kolářová - kamarádíme se chvilku; grafik; fotograf; videarealizátor; šikovná holka 

Libor Drobný - prostě hodně dobrej ilustrátor 

WWWorks - Matyáš Hájek, Albert Edlmam - kamarádi webmásteři

Anička - Aničku by jsme chtěli...

 

young_block tým:

Jangbloček: o mě to celý je a taky Vám to píšu

Táta - Jirka Vogel - on je já a já jsem on

Mamka - Petra Vogelová - šikovný ručičky, hezký nápady...nejvíc nejlepší

David Edlman - nebýt tu, nebyl bych ani já. Udržet firmu při životě fakt táta neumí

Pavla Dvořáková - ruce v dílně. Ta, která nám věřila v době, kdy možná jen málokdo

Zdíša Šťovíčková - ruce v dílně. Konečně někdo s knihařským vzděláním

 

 

Jak, proč, kdy,

jsem se narodil

 

Díl první

Pár nocí zpátky nemůžu spát. Rozhodl jsem se totiž psát o svém životě, ale nejsem žádnej spisovatel. Sice vždycky než usnu přesně vím, jak začít, pokračovat a jak to bude super, až budu psát o všem, co mě v životě čeká. Slova, věty a souvislosti do sebe zapadají, pohoda. A teď sedím, neusínám, přemýšlím jak začít a ty slova nejsou. Nevím, možná jsem ještě malej, teda táta říká, že jsem malej a že ještě musím hodně růst a učit se, abych se stal velkým a úspěšným blokem. Mám to, už vím jak začít. A taky vím, že to po sobě nebudu opravovat, prostě budu psát, jak to všechno znám z vyprávění od táty a jak mi to půjde z hlavy ven. Možná to bude občas úsměvný, ale slibuju, že to bude fakt pravdivý. Vůbec bych se do psaní nepouštěl, kdybych to nechtěl napsat přesně tak, jak to bylo a je. 

Takže teda. 

Jsem blok, papírový blok, to je to, co vám musím říct hned na začátku. A mám jméno, young_block. Ptáte se, proč anglický jméno, když jsem Čech jak poleno a navíc na to patřičně hrdej? Každej se ptá. Táta říká, že to je na dlouhý vyprávění, takže se k tomu vrátím později, ale nebojte, i na to dojde. Prostě mi říkejte Jangbloček. Že mám tátu už teda víte. Mám i mamku a dokonce spolu mají kromě mě i děti. Dvě, taky ještě malý. A i když moje stvoření, ani narození, nebylo tak fajn, jak to máte vy lidi, bylo to vzrůšo. 

Bylo to koncem roku 2013. Táta dostal od kamaráda, Honza se jmenuje a ještě se toho o něm dost dozvíte, na Vánoce dárek. Diář. Říkáte si, “Diář? No a co, těch každej rok dostanu”. Táta to měl stejně a prej je nikdy neměl rád. Rok co rok dokola nudnej kus papíru v koženkovým obalu. A nejednou, diář, jinej, celej papírovej, ručně vyrobenej, krásnej, uvnitř zábavnej, …boží. 

 

A myšlenka, že bych se mohl narodit byla na světě. Navíc, když v tiskárně, kde Honza pracuje, nemají na takovýhle “vylomeniny” čas. I když je to baví. To bylo něco pro tátu. Celej život pracoval proto, aby z něj jednou byl velkej kluk, kterej má vlastní firmu, produkt, značku. Dokonce si přesně pamatuje, že mu bylo šestnáct let, když mu ta myšlenka vlezla do hlavy a od tý doby za tím šel. Ale to by byl další dlouhej příběh. A ten fakt radši až jindy. Takže slovo dalo slovo, Leoš, majitel tiskárny, s trochu bolavým srdcem souhlasil a mohlo se začít pracovat. Pořád ještě jsem byl ale jen nápad a kroků k mému narození hrozně moc. 

 

Byl jsem ale počat. A hned od prvních okamžiků toho jakože těhotenství bylo jasný, že budu jinej. Jinej, než všechny nebo drtivá většina bloků, který znáte. V prvních momentech nebylo jasný jakej být mám, za to ale věděli přesně, jakej být nemám. Ani náznakem jsem se nesměl podobat těm nudným koženkovým věcem, kterých bylo a je na trhu mraky. Když se koukám do starých poznámek, tak se všude objevují slova jako, papírový šperk nebo elegantní společník, poctivý knihařský řemeslo, dobrej papír, “hlavně ať se to hezky otevírá a funguje”, youngblood / young_block, otevřená vazba.… Je toho moc, však to taky trvalo hezkejch pár měsíců. Šlo to dost pomalu, táta měl pořád stávající práci a věnoval se tomu hlavně po večerech a po nocích. Mamka, která tenkrát ještě nevěděla, že bude moje mamka, mu za to často taky pěkně nadávala. Nebyla to prej vůbec sranda. Když už to, nejen, vypadalo, že to s tátou pořádně zacvičí, vzal si na pomoc kamaráda Davida, kterej u nás pracoval. A furt pracuje. V tý době taky mamce končila mateřská a protože ze všeho nejradši pracuje rukama, nabídla, že by se mohla na pár dní zavřít do dílny a zkusit, jestli by se nenaučila nějaký blok vytvořit, vyrobit. Vybavená od Honzy pár radami a knihou “průvodce knihařským řemeslem”, to bylo vše, co do té doby o knihařině věděla. Taky na youtube prej občas mrkla. Nakonec to bylo dní přesně deset, bohužel není zaznamenaný datum, ale bylo to krátce před letními prázdninami. NARODIL JSEM SE. Hned napoprvé, povedenej, tenkrát ještě bezejmenej, prostě bloček.  

 

 

...tak to jsem já

 

Moje narození bylo třeba oslavit a taky mi u toho vymyslet jméno. Společně s Honzou se všichni vydali na pivo a povedlo se. Bohužel nebo bohudík, si nikdo nepamatuje, jaký návrhy na moje jméno tam padaly, ale naštěstí si aspoň zapamatovali, že jsem dostal jméno young_block (…jen aby jste věděli, ty malý písmena jsou správně). Byl to nápad Honzy a vycházel ze skutečnosti, že firma se tehdy jmenovala YOUNGBLOOD. Měl jsem teda jméno, líbilo se mi a vůbec mi tenkrát nevadilo, že je anglický. Důvod, proč young_block je teda na světě, proč ale youngblood, na to si ještě budete muset počkat.  Pojďme dál. 

 

...a to je moje jmenovka

  ...moje jmenovka

 

 

 

     Mamka mi vyrobila hned několik brášků a s nimi táta vyrazil do Prahy, vyzkoušet, jestli se budu líbit. Těch pár vzorků bylo všechno, co měl v ruce a stejně sklízel jenom hezký ohlasy a dokonce i první poptávky a postupně i první objednávky. Do konce roku z toho bylo prvních pár realizovaných projektů, několik tisíc dalších bráchů a něco přes milion korun obrat. Víc toho do konce roku nestihli. I tak toho bylo moc. Ale ještě jedno příjemný překvapení a zásadní zjištění pro můj další vývoj se událo. Mamka se totiž ukázala, že mě umí nejen “oblíknout, ale i navrhnout kabátek”. Táta s grafiky se trápili nad projektem eko setu bloků pro Sberbanku a návrhy u klienta ne a ne projít. Mamka z dílny přes dveře poslouchala a za chvíli přinesla na papíře skicu. Prej “a nešlo by to třeba takhle?” Během chvilky to grafik překreslil a projekt byl bez námitek přijat a schválen. Táta tenkrát pochopil, jak moc je pro celý projekt mamka důležitá. Postupem času se jeho domněnka bude jen a jen potvrzovat. 

 

 

...set bloků Sberbank 

 

 

Konec prvního dílu

Více...
Nahrávám

Nahrávám...